„Portrét
mě zajímá nejen jako realistická studie, ale spíše jako studie
psychologická. Pomocí tváře člověka se pokouším vyjádřit
jeho vášně, obavy, touhy, vztahy... Člověk má ovšem kromě
tváře, kterou vystavuje světu, i vnitřní skryté tváře. O
některých nemá ani potuchy a ty pak vyplavou na povrch
v nečekaných situacích.“
Pro
realizaci svých myšlenek a pocitů vybrala sochařka Iva Svobodová (1976) dva
materiály, ušlechtilé SKLO a běžně používanou SÁDRU. To, co
oba materiály spojuje je jejich tekutost. Je to nejprve neurčitý
materiál, různě tvárný, který k tomu, aby promluvil, potřebuje
jasnou formu, v které nakonec tuhne do nehybného a definitivního
tvaru. Tekutost
obou materiálů můžeme chápat třeba jako obraz duše,
která hledá vtělení do konkrétní lidské formy existence.
Metaforu duše pak ještě více podporují plastiky odlité pouze ze
skla, které je pevným i křehkým materiálem zároveň a které je
navíc průhledné. Tváře
Ivy Svobodové jsou zastaveným okamžikem velice krátkého, někdy
jen vteřinového stavu, momentální emoce, jsou fascinujícím
kontrastem mezi tvrdostí a pevností materiálu a pomíjivostí a
neuchopitelností toho, co zobrazovaná osoba prožívá. Některé tváře vyzařují klid a kontemplaci, jiné jsou zasažené křečí a děsem aktuálního prožitku. Pro někoho může být takové zobrazení něčím nepatřičným, extrémním a možná i ďábelským. V kontextu sakrálního prostoru Kapličky se nám nabízí otázka po tom, co je to ďábel. Iva Svobodová svým citlivým zpracováním ukazuje, že to není neosobní vzdálená síla, která by byla mimo tento svět, ale že je to může být poloha každého člověka, který se ocitne v sevření něčeho, co už nedokáže ovládnout. I když by možná chtěl...
Některé
tváře jsou jen torzem. Jsou sami do sebe ponořené a jen malá
část jich vystupuje na povrch stěny. Je jen na nás, zda si jejich
emoci vyložíme jako stav, který se teprve vynořuje nebo už
naopak mizí do nerozlišitelně rovné stěny neutrality. Je tato
rovná stěna ideálem existence? Životem bez výkyvů? Nebo je
spíše metaforou smrti, která pojme a přijme jakoukoliv bolest i
radost a rozpustí ji v sobě v pohlcujícím tajemství?
Tváře
Ivy Svobodové nám kladou otázku, zda některý z našich
momentálně prožívaných stavů, pocitů a prožitků zůstává
„na věčnost“ nebo zda se všechny roztříští na tisíce
drobných střepů, když dopadnou na dno země. A co z toho byste
radši?
Zdenka
Morávková
Žádné komentáře:
Okomentovat