pátek 24. dubna 2015

Ištabela barela: Dvanáct pluků andělů

Dílo vystavené k příležitosti Velikonoc a tématu zmrtvýchvstání.





Ištabela Barela


„Dvanáct pluků andělů“

Pašije končí uložením mrtvého Ježíšova těla do skalního hrobu, před který je přivalen obrovský těžký kámen. Smrt zvítězila… člověk, který dával tolik světla a pomáhal ostatním, zde leží potupený, zneuctěný a hlavně mrtvý. Plamen smrti zaplál v životě člověka a jeho život si vzal, veškerá naděje umřela a vše se propadlo do temnoty nejtemnější, kdy slunce se schovalo a zem se zachvěla… Po třech dnech se však stalo něco neuvěřitelného. Ježíš vstal z mrtvých a znovu se objevil před lidmi. Povstalo nové světlo života…Znovuzrození !!! Jako kdyby se znovu nadechl celý vesmír a jediným pramenem lásky oživil mrtvé srdce… Nová energie zaplavila zemi a osušila smuteční slzy. Nastalo radostné jaro.

Namalovala jsem obraz Fénixe. Obraz Fénixe je pro mne právě předobrazem Ježíše Krista. V tomto smyslu ho vnímám jako jeho symbol. Symbol nesmrtelnosti, vzkříšení a nezničitelného ducha lidstva... Fénix je bájný pták, který se v určitých časových obdobích (100, 500, 1000, 1481 let) sám spálí – samovznítí a do tří dnů znovu povstane ze svého popela. Základem je právě fakt, že Fénix zemře spálením sebe sama na popel, nezůstává zde žádná materie, jen šedivý prach... Tak jako Ježíš, jenž umírá se slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?". Oba tyto stavy vypovídají o absolutní ztrátě veškeré energie života i naděje, plamen smrti pálí absolutně vše, nezbývá vůbec nic, co by vypovídalo o nějakém pozůstatku původní formy i obsahu. Jako kdyby tato absolutní smrt byla nutnou podmínkou pro zázrak vzkříšení. Je to proces, který nemůžeme nijak rozumově uchopit, dá se jen procítit, ten věčný nádech a výdech mezi životem a smrtí, smrtí a životem. Ten příval zářivé energie, který se nečekaně rodí po temném těžkém období , jenž můžeme prožít pouze skrze vlastní niterný obraz, skrze vlastní zkušenost… jen těžko se to dá popsat slovy, natož názorně ukázat. Všelicos si můžeme rozumně vyložit… avšak jak je možné vstát z těla mrtvého? To přeci logicky nevyložíme, odporuje to přirozeně všem zásadám a pravidlům tohoto světa. Je to stejné jako představit si zrození prvního života v dávnověkém oceánu. Odkud a kde se vzala první živá buňka? Jak se z neživého stává živý? Těmito přesahy za „normálním“ vnímání světa jsem fascinovaná!

Namalovala jsem Fénixe spíše jako krajinu, rodící se mezi spodní a horní rovinou světa. Jsou to sféry, které vnímá naše vědomí, jako poznání sebe sama a zároveň celého makrokosmu. Spodní rovinu symbolizuje hadovitý ocas, spirálovitě se vinoucí a vibrující energie, která utváří pozemský svět. Svět se rozprostírá na těle obrovitého tvora s roztaženými křídly. Všelijaké různorodé krajiny, jsou lůnem a zdrojem pro gejzír, který vytryskává jako krk a hlava, jenž se tyčí vysoko do výšky. Hlava na krku symbolizuje vztyčené kopí prorážející duchovní roviny astrálního světa, přesahující svůj pozemský základ. Jako pupenec, jenž se rozvíjí v mé představě do tvaru květiny, která zdobí samotný práh Božího království. … Přes všechny sféry se otvírá pramen živé vody a všechny bytosti budou osvěženy... Bojovník držící kopí, jenž v astrálních světech otvírá svým hrotem bránu až k samotnému Bohu ;)

Kéž Vaše světlo září z této velkolepé makro-mikrokosmické proměny, obejme a obnoví ve Vás vše, co ještě nebylo proměněno.


Ištabela Barela v Jablonci nad Nisou 4. 4. 2015

Pozvánka: Ištabela Barela